Jsem sobecká?

"Je sobecké myslet nejprve na své potřeby a pak až na potřeby ostatních?" S touto otázkou se ve své psychoterapeutické praxi setkávám poměrně často.

Myslet na své potřeby. Co to pro vás vlastně znamená? Pro mne to je mít empatii pro sebe. Umět se vcítit do toho, co právě prožívám, co potřebuji a jít tomu naproti, jít ke zdroji, který mi tuto potřebu naplní.

Empatii pro druhé mohu mít teprve, pokud mám dostatek empatie pro sebe. A dostatek empatie pro sebe mohu mít pouze, pokud pečuji o své zdroje. Stejně tak jako v letadle bychom měli nasadit kyslíkovou masku nejprve sami sobě a teprve pak pomáhat s nasazováním masky druhým.

Co vlastně ovlivňuje to, zda mám dostatek empatie pro sebe?

Naše chování je ovlivněno tím, co právě prožívám. To, co prožíváme není vidět. Je vidět naše reakce na to. Naše okolí neví, co nám běží hlavou, jaký vnitřní dialog se sebou zrovna vedeme, ani jaké emoce s námi cloumají. Naši nejbližší nevidí, že už opravdu nemohu a co nevidět bouchnu (zatímco při online schůzkách v práci se ještě horko těžko udržím, off-line doma už na to nemám sílu).

Naše prožívání je ovlivněno našimi potřebami. A naše potřeby jsou syceny zmiňovanými zdroji. Pokud tomuto tak dlouhodobě není, může zesilovat neadekvátní chování, které mi potřebu alespoň na chvíli zajistí, i když je dlouhodobě nevýhodné (potřebuji se soustředit, zakřičím na děti, aby byly ticho - získám na chvíli ticho, ale dlouhodobě si ničím vztah s dětmi).

V předcovidové době měla většina z nás mnoho různých způsobů, jak a kde obnovit své vnitřní zdroje a naplnit tak své potřeby. Samozřejmě ne všichni a ne vždy, v ráji jsme také nežili.

Nicméně, jak jste na tom teď? Máte ještě odkud brát energii, víte, co vás naplňuje?

Před rokem jsme po fázi šoku prožívali fázi altruismu, lidé si pomáhali a mnoho lidí bralo situaci i jako příležitost k vnitřnímu růstu. Dnes jsme spíše ve fázi deziluze. Lidé jsou vyčerpaní, smutní, naštvaní i ve stresu a společnost je silně polarizovaná. Můžeme říci, že jsme ve fázi třetí čtvrtiny. Obecně tato čtvrtina patří k nejtěžším. Víme, že jsme za polovinou, ale do konce ještě daleko. Mohli bychom si jednoduše říci, že doba covidová skončila a nastoupila doba očkovací. A možná to někomu pomůže. Nicméně těm, kterým ne, nabízím ještě jinou možnost.

Čtvrtina je dlouhým úsekem, zvlášť když nevíme, jak přesně bude dlouhá. Co si čekání rozdělit na menší časové úseky a moci zase chvíli prožívat a nejen "přežívat"? Týden, den nebo pro někoho dopoledne/odpoledne/večer či pár minut, kterých by mohlo být jinak? Co zkusit to, co nás dobíjelo uzpůsobit současným podmínkám? Nestavte si velké cíle, cokoli malého se počítá. Je přeci rozdíl prožít pět, deset hezkých minut, na které si večer rád/a vzpomenu, nebo žádnou.

Nám teď zrovna v obýváku stojí stan (děti už opravdu hodně chtěly někam jet). A tak jsme jako v kempu, prohlížíme fotky z jiných cest, přemýšlíme, kam zase vyrazíme, až to půjde. A občas večer zpíváme u svíček. A u toho odbíháme zpět k online povinnostem. Akorát těch několik okamžiků za den je jinak a společně i každý zvlášť dobíjíme své vnitřní zdroje. Jsem zvědavá, v jakém duchu se ponese náš příští týden😊.

A tak vracím k úvodní otázce. Pečovat o své zdroje není sobecké, naopak je to nutné. Projeví se to navenek v našem chování k sobě i k druhým, v chování, které je na rozdíl od našeho prožívání, potřeb a zdrojů velmi dobře vidět.

Anna